(Víno)Psaní na ostro

22.11.2021
Zrovna jsme vybírali kachličky do nové koupelny a mně cinknul e-mail. Nejdřív jsem ho chtěla nechat na později, protože v náhledu působil trošku jako spam, ale v příloze bylo napsáno slovo ,,víno´´, takže nebylo o čem. No a po jeho přečtení už si z výběru kachliček nepamatuju nic. 

,, Milá Leo, pro podzimní vydání gastronomického průvodce FOOD DRINK BRNO chytáme jako hlavní téma jihomoravské VÍNO. A chtěli bychom se Tě zeptat, zda bys nám s rubrikou nepomohla.´´


Oslavný tanec - PANIKA - oslavný tanec - musím si zopakovat pravopis - oslavný tanec - PANIKA!

Že na to kývnu, o tom jsem nepochybovala. Ale hned po prvním úkolu jsem to měla chuť zabalit. ,,Vyber 12 podle tebe nejlepších vinařství.´´ Dvanáct? Tak to je pohoda. Nastřelila jsem si první seznam a měla jsem jich 27. To nebude pohoda. Bylo to jako se loučit s kamarády. Mám vás ráda, ale mažu vás. Vás mám taky ráda, ale taky vás mažu...pardon...promiňte.. Se zpoceným trikem a vnitřní rozervaností odevzdávám svých 12. Naštěstí si v redakci vyžádali tipy na vinařství i od dalších vínomilců. Ulevilo se mi, že můj čistě subjektivní výběr byl konfrontován i s jinými názory. Na druhou stranu oproti mým dvanácti statečným bylo ve finálním výběru jinak jen asi pět vinařů. Ve zbytku se náš reprezentativní vzorek milovníků vína shodnul. Hallelujah. Problem solved.


Když píšu na blog, v práci, nebo kdekoliv jinde, nikdy neřeším, jak dlouhý ten text bude. Nemusím to řešit. Ale tady jsem ke každému textu měla limit počtu znaků. Kratší texty okolo 200-400 znaků, u dvou článků jsem se mohla rozšoupnout až na 700 znaků. Bům! První text, vážně mi to jde. Píše se to samo, kolik to tak asi bude mít znaků? 2468. Aha. 


Nikdo mi neřekl, jak bude těch pár týdnů, které budu mít na odevzdání textů, finančně náročných. První pokusy probíhaly dost low-cost. Teplý svetr, čaj, zalézt do postele, otevřít notebook a... nic. Po shlédnutí přibližně dvou set reels, ustlání postele, jedné kávě a dvou praček prádla jsem neměla napsaných víc než pár řádků. Dobrá tedy, zkusím to tak, jako to dělají ve filmech. Nalíčit, učesat, obléct, notebook do kabelky a vyrazit. Vida. V kavárně plné lidí jsem zvládla psát hodiny. Takže druhý den znovu. Vstanu brzy, upravím se a na snídani už posedávám v našem fancy Eggsitu. Neekonomické, nýbrž efektivní. A navíc jsem si připadala jako Carrie Bredshaw. 


Člověk zapomíná. A jde to rychleji, než bychom čekali. Při chatování nebo běžném psaní se považuju za gramatického šprta. Ostatní dokonce často opravuju. Jenže: Z/znojemská podoblast, Z/znojemsko, Z/znojemský terroir? Jsem v loji. Tímto bych ráda poděkovala svému kamarádovi a překladateli Honzovi, který mi bez jakéhokoliv posměšku vysvětloval velká a malá písmena jako čtvrťákovi. Jo a taky mojí mamince, která mi dělala poslední kontrolu před odevzdáním. Čárky ve větách jsou dle všeho mým skrytým nepřítelem. 


Uf! Mám dopsáno, zkontrolováno, dokavárničkováno. Chybí už jen fotky. A není nic lepšího, než když si váš dvorní fotograf pořídí pár dní před deadlinem chřipku. Takže se kromě mého obvyklého kibicování, jak si to asi tak představuju, musel potýkat ještě s kašlem, rýmou a teplotou. Vražednou kombinaci ale zvládnul skvěle a nafotil mi ke dvěma ,,velkým´´ článkům o 700 znacích super fotky. Víťo, jsi nejlepší. 


Tak si říkám, jestli to moc neprožívám. A víte co? Prožívám! Protože konečně budu moct něco vzít do ruky, přijít za dědou a říct mu ,,Koukej dědo, jsem v časopise!´´ 

A vy ostatní ho můžete najít po brněnských podnicích, nebo si přečíst jeho on-line verzi.